Vstoupíme-li do chrámu…
Ikony
Kdy stát, kdy sedět…
Znamení svatého kříže
Svatá liturgie
Pravoslavný křesťan se v chrámu Božím cítí přirozeně a svobodně. Stojí jako Boží dítě před tváří Hospodinou, k Bohu se obrací myšlenkami, slovem, zpěvem, ale i postojem gesty a pohyby. V chrámu nejsme sami, musíme proto respektovat i ostatní účastníky společných modliteb, abychom sami nerušili, ani nebyli v modlitbě rušeni. V církevním společenství tvoříme jeden organismus, „jedno Tělo“, jeden Boží lid.
Vstoupíme-li do chrámu…
Vkročíme-li do prostoru chrámu, v době bohoslužby, octneme se též ve svatém času Církve. Osloví nás minulost, protože všechno, co zde slyšíme, je dávné, ale stále platné Zjevení, které Bůh řekl své Církvi. Je zde i budoucnost, protože Církev nám zvěstuje Boží království. Je zde i přítomnost s věčností, protože právě k nám promlouvá Bůh a Církev koná Jeho dílo. Proto, když vstupujete do Božího chrámu, uvědomte si, že předstupujete před neviditelného, avšak přítomného Hospodina.
První, co pravoslavný křesťan učiní, je znamení kříže. Potom se ukloní směrem k oltáři a beze studu přistoupí k ikonám. Bázeň Boží znamená pokoru před Bohem, ne stydlivost. Přistoupí k těm, kteří ho v chrámě vítají. Jsou to svatí, jejichž ikony můžete vidět před ikonostasem (stěna oddělující chrámový prostor lodě od oltáře) i na něm.
V pravoslavných chrámech bývá zvykem, že muži zpravidla stojí na pravé a ženy na levé straně, ale není to nutné pravidlo. Děti, pokud jsou již samostatnější, by měli stát vpředu. Nesvědčí o pochopení smyslu bohoslužby, když se většina věřících uchyluje do zadní části chrámu a přední část zůstává volná.
Ikony
Kdo přijde do pravoslavného chrámu poprvé, jistě si všimne, že pravoslavní věřící uctívají ikony políbením, přičemž se žehnají znamením kříže. Políbením se cele sbližujeme s tím, kdo je na ikoně zobrazen. Také tento způsob má svá pravidla. Obvykle, je-li nás před ikonou více, přistupujeme k ní jedním směrem, abychom si vzájemně nepřekáželi. Při uctění ikony Pána Ježíše líbáme Spasitelovy nohy. Jde-li o zobrazení do půl těla, líbáme Kristovu žehnající ruku.
U ikon jsou umístěny svícny. Na ně stavíme zapálené obětní svíčky se vzpomínkou na živé a zesnulé, které zahrnujeme do svých modliteb. V předu obvykle na levé straně, najdeme panychidní stolek s křížem, u něhož se konají pobožnosti za naše zesnulé. Na něj stavíme svíce za zesnulé. Svíčky si zakoupíme v zadní části chrámu, což učiníme tiše, abychom nerušili ostatní účastníky bohoslužeb, a pokud možno před jejich začátkem.
Kdy stát, kdy sedět…
Zatím jsme hovořili o tom, co učiníme při vstupu do chrámu a kam se postavíme. V některých našich chrámech jsou lavice nebo židle. Avšak v chrámech s dávnou tradicí najdeme jen při stěnách nanejvýš boční sedadla.
V pravoslavném chrámu se stojí, jen starší nebo nemocní lidé mohou usednout, ale i ti v určitých důležitých okamžicích bohoslužby povstávají. Zapamatujme si všeobecné pravidlo, že povstáváme, když kněz žehná svatým kalichem, křížem nebo rukou a když kněz okuřuje chrám a věřící. Také při čtení evangelia povstaneme. Vždy bychom měli stát, když se podává svaté přijímání.
Znamení svatého kříže
Znamením svatého kříže vyjadřujeme svou víru, svou lásku k tomu, kdo podstoupil za nás smrt na kříži Golgoty, i spolupatřičnost k velké rodině Kristovy Církve. Proto je důležité, abychom tento znak spásy na sebe kladli správně a s hlubokým pochopením smyslu.
Pohyb ruky shora od čela dolů k hrudi (nebo níže) zobrazuje zrození Syna Božího z Otce a Jeho sestoupení dolů na zemi; pohyb zprava nalevo značí, vítězství Božského Spasitele Ježíše Krista, kterého pravice představuje („…sedí na pravici Otce…“ pravice je biblický pojem o Bohu, vyjadřuje Jeho sílu, moc, vítězství), na Kříži nad ďáblem, jenž se představuje levou stranou, tímto pohybem zvěstujeme vítězství Boží pravice nad levicí satanovou.
Spojíme palec, ukazováček a prostřední prst pravé ruky. Toto spojení tří prstů naznačuje, že věříme v jednoho Boha ve třech božských Osobách. Ostatní dva malé prsty vtiskneme do dlaně, to vyjadřuje naši víru v Pána Ježíše Krista, který je jedna Osobnost – Bohočlověk a poznáváme ho, jak se lidem zjevil a jak o něm svědčí evangelia, ve dvou přirozenostech, totiž božské a lidské. Takto složené prsty pravé ruky klademe postupně na čelo, přičemž řekneme ve jménu Otce, poté na spodní část hrudi se slovy i Syna, dále na pravé rameno a levé rameno se slovy i Svatého Ducha. Amen a na to se mírně ukloníme.
Tento způsob znamení kříže je znám ze starokřesťanské doby. Spojování tří prstů na znamení víry ve svatou, jednobytnou a nerozdílnou Trojici Boží bylo nepochybně užíváno v křesťanské Církvi již v 4. století. Tak se žehnali věřící křesťané na východě i západě. V latinském (římskokatolickém) obřadu byl tento způsob užíván běžný až do 13. století, jak o tom svědčí slova papeže Inocence III. (1198 – 1216). Teprve v pozdější době církev římskokatolická způsob znamení se křížem obrátila.
Svatá liturgie
Svatá liturgie je bohoslužba, při níž dochází k proměnění darů a jejich přijímání. Svaté přijímání Těla a Krve Kristovy je největší tajemství Církve. Přistupujeme k němu řádně připraveni, usmířeni se všemi a po předchozím pokání (zpovědi). Přistupujeme na lačno – od předchozí půlnoci nic nejíme a nepijeme. Také zvečera se přiměřeně postíme. Jen nemocní lidé mohou přijmout nutné léky a zapít je vodou. Před svatým kalichem Páně zachováváme určitá pravidla chování, abychom nerušili důstojnost a vážnost okamžiku.
Když stojíme před kalichem, už se nekřižujeme, ani neukláníme, ale ruce máme složeny křížem na prsou. Řekneme knězi své křestní jméno, otevřeme ústa, aby nám mohlo být lžičkou podáno svaté přijímání, které ihned polkneme. Přisluhující nám otře rouškou ústa. Už se u svatého kalichu neklaníme a nekřižujeme. Odstoupíme stranou, přijmeme kousek prosfory a zapijeme vínem s vodou. Toho dne vůbec nečiníme velké poklony k zemi. Snažíme se, aby nám v duši zůstala co nejdéle svatá radost, kterou jsme prožili při setkání s živým Kristem v eucharistickém společenství.
Na konci božské liturgie přistupujeme ke svatému kříži, který nabízí kněz. Kříž políbíme a přijmeme antidor. Jsou to rozkrájené kousky prosfor, chlebů, z nichž byly vybrány části k eucharistické oběti. Toto je prastará církevní tradice, neboť v prvotní církvi od dob apoštolů bývá eucharistie spojována s hodem lásky – agapé – zejména pro chudé a nemajetné. Na to navazuje i právě zmíněné rozdávání antidoru (ani-doron = místo daru) na konci svaté liturgie.
Stojí za to připomenout si, že naše přítomnost v chrámu má být vždy aktivní. Jako při čtení dobré knihy z ní získáme užitek ne tím, že ji prolistujeme, prohlédneme vazbu a obrázky, či přelétneme pár stránek, nýbrž důkladným čtením a přemýšlením nad jejím obsahem, nebo jako při setkání s lidmi, kteří nás mohou obohatit svými zkušenostmi a znalostmi, nestačí prohodit jen pár zběžných slov, ale je potřebné je pozorně vyslechnout, tím spíše při modlitbě v chrámě je zcela nicotná jen povrchní účast, prohlížení si chrámu a dění v něm, nýbrž je bezpodmínečně nutné hluboké soustředění a promýšlení modliteb a zpěvů, soustředěné naslouchání zvěsti Božího slova.
Na konci božské liturgie zaslechneme při závěrečných požehnáních výzvu:“Odejděme v pokoji“ a my odpovídáme: „Ve jménu Páně“. Setkání s Bohem, k němuž došlo v chrámu, si jako pokoj duše odnášíme do svého domova. Vnášíme do svého okolí radost a naději. Stáváme se zvěstovateli toho velkého zázraku spásy, který se odehrál v našem srdci.
Způsoby jak se chovat v pravoslavném chrámu Božím, nejsou nějakými vnějšími a složitými formalitami. Každý se může přesvědčit, že bohoslužba pravoslavné církve není stísněna nějakou řízenou disciplínou, ale že pravoslavný křesťan se cítí v Boží přítomnosti svobodně jako v otcovském domě, vyzařujícím lásku a péči.
vybráno z knihy prot. prof. ThDr. Pavla Alše,
Vejdu do domu Tvého
Rubato, 1999