Půsty v pravoslaví

Lidi přes půst v pravoslavné církvi se snaží dosáhnout psychologické a fyzické vysílení, které čistí a přibližuje věřících k Hospodinu.

Půst je jednání jedince nebo společenské skupiny dané zřeknutím se potravy, její redukcí na minimum nebo omezením na vyhraněné, skromností charakterizované pokrmy, jež má mít pro postící se osobní pozitivní přínos. Půst se používá nejen v náboženství pro asketické prostředky, které způsobují, že tělo nedostává, nač je zvyklé. Motivem může být zdraví, očištění nebo nelpění na hmotném a přimknutí se k tomu, co člověka přesahuje, případně snaha o upevnění tělesného zdraví a duševní pohody.

Historie vzniku půstu začíná už ve starozákonní době, v době stvoření člověka. Přikázání půstu Bůh dal lidem ještě v ráji:

„Hospodin Bůh člověku přikázal: ‚Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně
jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.’“

Ve Starém zákoně se objevuje mnoho příkladů dodržování půstu – prorok Mojžíš obdržel přikázání od Boha na hoře Sinaj: 

“… čtyřicet dní a čtyřicet nocí, chleba jsem nejedl a vodu nepil”

V křesťanském prostředí, v novozákonní době vznikla tradice držet půst dvakrát v týdnu: ve středu a v pátek. Ježíš opakovaně mluvil se svými učedníky o abstinenci, objevil jim hodně o tajemství půstu. On praví: 

“A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře, aby ukázali lidem, že se postí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Když se postíš, raději si pomaž hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst nebyl zjevný lidem, ale tvému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.“

Po vzoru a učení Ježíše Krista drželi půst apoštolové. Drželi pozice věrně a církev je dodržuje nepřetržitě.